Podvakrát jsme se vydali až do srdce džungle, abychom alespoň na chvíli přiložili prst na jeho slábnoucí tep. Poprvé to byly dipterokarpové pralesy severní Kambodže a příslušníci jejich horských kmenů – Kavetové, Braové, Tampuanové..., kteří zakládají svá malá políčka na plochách vykácené a vymýcené džungle. Podruhé se naším cílem staly deštné pralesy na Kalimantanu – indonéské části ostrova Borneo a původně lovecké skupiny kmenů Punanů a Merapů. Jednalo se o návštěvu dvou základních ekosystémů deštného pralesa a také dvou základních kultur obyvatel džungle. Do tohoto prostředí dnes razantně proniká moderní civilizace. Stále větší plochy pralesa zanikají pod náporem dřevařských společností a zemědělské výroby. Životní prostor, zejména velkých zvířat, se neustále zmenšuje a jejich počty klesají. Řada druhů žije jen na nepatrném území pralesa – a už nikde jinde na světě. Každý úsek tropického pralesa je nenapodobitelným unikátem – a řadu rostlin a živočichů, kteří zmizeli spolu s pralesem, už nikdy nepoznáme. Podobně jako živočišné druhy pod náporem okolního světa zanikají i kultury lidí, kteří svůj osud spojili s tropickým pralesem. S divokými zvířaty ustupují stále hlouběji do džungle kmeny amazonských indiánů, afrických Pygmejů, obyvatel Nové Guineje, Indočíny, Bornea. Na světě už dnes nezbývá více jak dvanáct milionů lovců a sběračů džungle. Jejich kultury jsou materiálně chudé – bohatství, které vlastní, spočívá v obrovské sumě unikátních znalostí, které si předávají v neporušených řetězcích z generace na generaci. Tyto znalosti, které jim umožňují žít v souladu s přírodou, nemají nikde zaznamenány – nosí je v hlavách. Annotation source: Obálky knih