Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledechpřekračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkoudruhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastnímdětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledámenitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovýmexcesem.