Satori v Praze

   Autobiografické povídky „Satori v Praze“ vyšly v r. 1993 v nakladatelství Pragma. Letos mají tedy 30leté výročí vydání. S 80 ročky na hrbu, co mi už je, jsem je chtěl oslavit pokusem o novou reedici jejich vydání. Tehdejší texty nebyly doprovázeny žádnými fotografiemi, tak jsem to nyní napravil a k literárním záznamům svého beatnického a undergroundového života za éry komunismu jsem připojil 134 fotek dokumentujících tehdejší moje životní peripetie. Protože mám za to, že knížka „Satori v Praze“, která dosvědčuje, že i za bolševika se dalo žít svobodně a i radostně, je nosná i po těch uplynulých třech desetiletích, obrátil jsem se s reedicí na několik nakladatelství (Argo, Paseka, Pulchra, Maťa atp). Uspěl jsem teprve u časopisu Revolver Revue, které vydává též knižní edici. Jenže vzhledem k finanční situaci Revolverky nakonec k vydání bohužel nedošlo, tak jsem se tedy rozhodl reedici vydat aspoň sám jako e-knihu.   Jednotlivé povídky chronologicky zahrnují postupná časová období mých životních aktivit. Titulní povídka „Satori v Praze“ mapuje mé přemístění z metropole do severních Čech, kde jsem v Krušných horách započal svou dřevorubeckou kariéru. Jako ženáč bych měl omezit své dobrodružné sklony, ale v r. 1968 jsem tři měsíce pásl na Slovensku ovce, abych si vyzkoušel práci svých předků bačů. Po návratu jsem stavěl chajdu podle vzoru Henry Davida Thorea, v níž jsem se chtěl na nějaký čas oprostit od civilizace. O rok později, když se dalo ještě vyjet za hranice na Západ, tak jsem zavítal do Francie a strávil tam půl roku prací na pile v Alsasku. V dalším čase jsem prožil krásné chvíle se svým synem na pronajmuté samotě od lesů nad hornickým Mezibořím. Moje dobrodružné eskapády nakonec vedly k rozpadu manželství a tak jsem zažil i kariéru jako kočí s koňmi na horských boudách v Krkonoších.   Další povídky už zahrnují moje setkání s českým undergroundem. Napřed proběhl čtyřroční milostný „román“, zachycený v textu „Silvestra“. Povídka „Na baráku“ popisuje život androšského společenství na Nové Vísce u Chomutova, jehož jsem se stal členem a kde se konala řada festivalů a koncertů např. Plastiků a DG 307 atp. Po vyvlastnění Nové Vísky lidumilnou StB jsem se vrátil k dřevorubecké rachotě, která má „na svědomí“ vznik povídky „Lesní blues“. Ta vyšla v r. 1985 ve vídeňském exilovém časopisu Paternoster a v r. 1992 ji vysílal ČR na stanici Vltava. Povídka „VOKNO“ je věnována tomuto undergroundovému časopisu, jehož jsem byl redaktorem. Potom už jsem se přemístil ze Severu nazpět do Prahy, kde jsem se živil jako topič v hotelu AXA, což mi velkorysým střídáním pracovních služeb naší disidentské osádky umožňovalo farmařit na faře v Rejšicích na mladoboleslavsku, viz stejnojmenná povídka. Závěrečný text „Rozloučení“ zmiňuje další osudy v jižních Čechách, napřed na Kaplicku a pak už zakotvení v oblasti Blanského lesa na Českokrumlovsku, kde žiju dodnes.  Z mé další literární bibliografie je patrné, že moje životní dobrodružství pokračuje i nadále. K práci v lese a farmaření s ovcemi a koňmi jsem přidal i časté cestování po světě, jak zaznamenávám ve svých e-cestopisech. K „Satori v Praze“ mimo fotografií jsem přidal i několik poznámek o věcech, které mi tehdy nebyly známy (agenti StB atd.). Předmluvu k prvnímu vydání mi napsal Martin Fendrych.