Dva nenápadní muži pocházející z Vysočiny. První: sedlácky ramenatý venkovský kněz Josef Toufar. Druhý:subtilní a křehký básník a intelektuál Jan Zahradníček. Pravděpodobně se osobně nikdy nepotkali (kněz znal básníkovy verše, básník se dozvěděl o zapadlé Číhošti), ale byli si v mnohém blízcí. Mohlo by se říci - příbuzní po duchu. Řada momentů je v životě spojovala a propojovala. Oba byli příslušníci téže generace narozené v prvních letech 20. století. Oba dva z jedné krajiny, meditativní Vysočiny (Josef Toufar z Arnolce, Jan Zahradníček z padesát kilometrů vzdáleného Mastníka)., oba dva shodou okolností vyrůstali v rodném domě, kterým byl hostinec s přilehlým hospodářstvím. Na své životní cestě musel každý z nich překonat řadu protivenství a krizí. Měli několik společných přátel a duchovních autorit (prof. Dominik Pecka, Silvestr Braito aj.), svůj charakter prokázali za nacistické okupace a oba dva začali být šikanovaní a pronásledovaní komunistickými aparátčíky na různých úrovních (Zahradníček již brzy po válce, Toufar v únoru 1948). Oběma nescházel humor, oba dva žili Kristovo evangelium naplno a vroucně., Toufar jej hlásal službou bližním, obětavě a radostně, Zahradníček skrze poezii, s vážným a naléhavým autorským nasazením.Dva muži, kteří se pravděpodobně osobně nikdy nepotkali, se stali příbuznými po duchu, kterým dokázali vzdorovat. Čím vzdorovali zlu, nenávisti, ponižování a lžím? Pevnou vůlí, neokázalou ryzostí a především křesťanskou nadějí, která se spoléhá na sílu onoho „světla, které tma nepřemůže.“ Zdroj anotace: Obálky knih